Suzuki GS 500 – koupě ojeté motorky a seznámení

Nahaté pětikilo vybavené dvěma válci se všeobecně označuje jako motorka vhodná pro přechod ze slabších na velkou mašinu. Protože já jsem toho moc nenajezdila ani na kole, pro mě to znamenalo přesedlat na velkou motorku z dětské tříkolky. A protože v autoškole jsem se spíše vozila (instruktor řídil, dbal na rovnováhu mašiny a brzdil, zatímco já měla na starosti řazení), měla jsem z prvního výjezdu na svojí vlastní motorce celkem oprávněně strach a několikrát mě v noci vzbudila velmi realistická vidina, jak se rozjíždím a mám udělat prudký úhyb směrem doprava.

Komplexy v autoškole

Tenhle úkon mně v autoškole opravdu nešel – zejména samozřejmě při vjíždění z vedlejší na hlavní doprava, kdy je navíc člověk v časovém presu. Pomalu se rozjet přímo a pak to v nízké rychlosti naklopit a projet – člověk by řekl prkotina, ale každý se s tím určitě někdy setkat v jiné formě (provést basketbalový dvojtakt zleva, dát volejbalové podání horem, poskládat chodidla k tyči při šplhání a podobně). Prostě věc, která pro jiného je samozřejmá, až podvědomá a mně to ne a ne jít.

Mindrák z tohoto manévru mám ostatně dodnes.

Zachovalá vs. „padavka“

Protože mě „autoškolní“ neúspěchy čím dál více deptaly, těšila jsem se na vlastní motorku, která (a to jsem si přísahala) bude nějaká chuděrka ubohá. Která už několikrát upadla a nebude jí vadit, když jí provedu to samé. Kterou si vezmu někam na parkoviště a budu tam s ní cvičit rozjezdy doprava a ona mě to všechno naučí.

Stejně jako v posledním příběhu o mém přerodu z motocyklového ignoranta na motocyklové pako, i v tomto díle samozřejmě dojde na nedodržené předsevzetí. Ať si člověk co chce říká, stejně se nakonec nějak sám přesvědčí, že to přece nemyslel vážně, nebyl dostatečně neinformovaný, nebo že byl tehdy pod tlakem. Mojí první motorkou se tak navzdory předsevzetí stala poměrně dost zachovalá leštěnka, černošedá frajerka s černýma ráfkama a miniblinkrama. Sice vykazovala znaky nějakých pádů ze stojánku, ale o chuděrce nemohla být ani řeč.
Nákup motorky v bazaru

Když jsem se na ni přijela podívat do bazaru, byla jsem tak vyděšená, že jí něco provedu, že jsem se na ní ani neprojela. Musel to zařídit můj drahý doprovod. Po 5 minutách byl zpátky a hlásil, že je vše v pořádku.

Nějak jsem se s tím nemohla srovnat. V podstatě první výlet za potenciální kandidátkou a hned úspěšný? V prapodivném rauši jsem vyplnila s prodejcem nějaké papíry, zaplatila zálohu a brnícíma útrobama nasedla zpátky do auta a odfrčeli jsme domů. Byla jsem tak mimo, že jsem si ani neudělala fotku! Naštěstí byl prohlídce přítomný i kamarád (a to nejen tělem, ale na rozdíl ode mě i duchem), který to udělal za mě.

Co je dobré zkontrolovat na ojeté motorce?

Odpověď na tuto otázku si nezkušený motorkář klade zásadně až po koupi, případně přihlášení motocyklu. Tuto poučku jsem splnila do puntíku. Při prohlídce jsme tedy zkontrolovali jen jestli není padlá (byla, ale jen mírně – měla odřenou skříň s převodovkou a trochu řídítka z boku), jestli není křivý rám a kamarád ještě zkoušel cosi na tlumičích. Poté, co jsem zaplatila zálohu a dostala nějaké ofocené německé papíry, jala jsem se zjišťovat, co dalšího se má prozkoumat.

Zde jsou nějaké tipy:

• Zda sedí tzv. VIN kód – a to nejen kontrola papíry vs. rám, ale také zda není kód falešný – dá se zjistit na internetu, např. zde.
• Zda sedí udávaný rok výroby – některé motorky mají co rok výroby, to jiné barevné provedení. Rok výroby lze někdy zjistit také podle VIN kódu.
• Zda není přetočený tachometr (a udávané množství najetých km tedy neodpovídá skutečnosti) – prý se to dá poznat tak, že čísílka na tachometru jsou v jedné řadě (nepočítaje samozřejmě číslici udávají stovky m, která se točí kontinuálně).
• Zda má motorka servisní knížku – pokud ano, je to známka toho, že o motorku bylo zřejmě dobře postaráno.

Jak jsem již uvedla, většinu zmíněných kontrolních úkonů jsme neprovedli. VIN kód a rok výroby jsem ověřila zpětně (v pořádku), tachometr také (v nepořádku). Servisní knížku jsem sice dostala, ale byly v ní záznamy pouze asi za první rok provozu motorky. Zkouškou by tedy prošla tak napůl.

Po několika dnech hypnotizování fotky z mobilu mi motorku přivezli. Neměla SPZ, takže jsme ji jen šoupli do garáží a tam se konalo moje první, velmi nervózní zasednutí do sedla.. Jednak jsem měla neskonalou radost, že mám konečně svou motorku, ale na druhou stranu mě děsilo, že jí něco provedu. Srdce mi bušilo jak reprák na CzechTeku, krevní tlak se blížil předpisově nahuštěné pneumatice, když jsem zařadila jedničku. První rozjezd byl srovnatelný s premiérovým rozjezdem na kole – viklající se řídítka, výraz němého děsu a pocit, že jsem se proměnila v hromadu sulcu, který drží pohromadě jen díky oblečení. Po minutě bzučení na jedničku jsem se odvážila zařadit dvojku.

Drandění tam a zpátky v garážích mě bavilo asi hodinu. Na můj „vysněný“ manévr ale zatím nedošlo – to až poté, co jsem si Suzu přihlásila a obstarala jí značku. O přihlášení a prvních výletech pojednám zase někdy příště.