Motorkářka - moje začátky

Jak to všechno začalo

Jak se vůbec dostane 26-letý člověk ženského pohlaví k motorkám? Ještě před dvěma lety mi motorky přišly jen jako machrovací nástroj, jehož skutečná užitná hodnota se limitně blíží k bodu mrazu. První projíždku v roli batohu jsem absolvovala asi se stejnou chutí, s jakou se ploužím na černou sjezdovku. Strach, ale trochu vnitřního přesvědčování, že přeci nejsem salát. Mojí náladě při cestě do garáže před prvním kontaktem s motorkou navíc nepřidala ani pánská bunda, kterou jsem vyfásla jako vybavení a která mi dodávala vizáž vyhazovače z diskotéky v Horní Dolní. Ponížená neforemným ohozem, vyděšená z toho, co přijde, ale zároveň trochu zvědavá, jsem nasedla na zadní sedačku.

První spolujízda … a ty další

Prvních pár náklonů jsem myslela, že už na motorku nikdy nevlezu. Když jsme potom závratnou 90km rychlostí začali předjíždět šinoucí se traktor, můj vnitřní hlas na mně hulákal, že přeci nechci umřít tak mladá. Jenže, co tě nezabije…

Vyjížďkám na motorce jsem rychle přišla na chuť a poměrně rychle se ze mě stal i jejich iniciátor. Z iniciátora jsem se ještě rychleji stala otravným škemralem. Takže přišel nápad „co si tak udělat papíry, aspoň ze srandy. Když mi to v autoškole nepůjde, tak se na to vykašlu, i kdybych nakrásně ten řidičák dostala – nechci se přeci zabít“.

Autoškola

Autoškolou jsem prolezla a dodnes nevím, jestli moje performace opravdu byla dostatečná na získání papírů, nebo si policista řekl „než nějaká scéna, to jí to radši dám“. A přestože moje výkony na výukové Yamaze XJN byly velmi nevyvážené a zejména nejistota v pomalých rychlostech značná, moje předsevzetí zmizlo rychleji než výplata z účtu. Měsíc po poslední jízdě v autoškole jsem propadla panice, že jakmile si okamžitě nekoupím vlastní motorku, tak jednak zapomenu, jak se to řídí, ale hlavně asi umřu.

Výběr první motorky

Řešení problému, jaká motorka pro mě bude ta pravá, se odvíjelo od dvou zásadních požadavků.

1) Motorka musí být zejména „cool“, musím si na ní připadat fakt jako hustě. O tom, jaká kritéria „hustoty“ používá 26-letá holka, která v životě viděla zblízka asi tak 3 motorky, se nebudu moc obšírně rozepisovat, ale asi je jasné, že stačí opravdu málo (tzn. všechno, co není skútr je cool).

Na druhou stanu mi docházelo, že na načančaném oplastovaném stroji by vrávorající chuděrka, která se bojí byť jen minimálně naklopit, vypadala žalostně. Někdy se sice hodí být „dívka v nesnázích“, ale jsou i lepší příležitosti kdy si zahrát tuhle roli, než je dopravní nehoda. Pravděpodobnost, že bych se dostala do problémů se silnou motorkou jsem si díky svojí vrozené připo-bojácnosti uvědomovala vždycky. A jakkoli se dají sehnat i slabší motocykly s vizáží nadupaného supersportu, řešit poškrábané plasty při každém neobratném zastavení by se mi taky nechtělo. Endura mi zase nepřišly moc holčičí, choppery se mi moc nelíbí. Závěr byl jasný – bude to naháč.

Zde nastoupil další problém – 2) abych se na tom nezabila, ideálně aby se mi na tom toho stalo co nejmíň. Už mi nejsou 3 roky, abych si myslela, že zvládnu všecko, co chci. Taky zkušenosti z autoškoly hovořily spíš o tom, že uřídím jen to, co mi instruktor nebo mašina dovolí. Chtěla jsem zároveň něco lehčího – postavou nejsem žádná Helena Fibingerová. Takže můj úplně první nápad, že začnu na slabším Banditovi, jsem musela zavrhnout.

… a vítězem se stává

Do užšího výberu se mi tedy dostala nesmrtelná trojka dvouválcových půllitrů – Honda CB 500, Kawasaki ER 5 a Suzuki GS 500. Stačilo projít pár webů s fotkami, vidět jich pár naživo a jasným favoritem byla Suzuki. Přijde mi z nich nejrozeznatelnější, líbí se mi ta ostřejší dolní kontura rámu a taky vypadá nejsubtilněji. Také byl největší výběr v ojetinách. Navíc nikdy nezapomenu na vybělenou a už hodně řídkou kšiltovku SUZUKI, kterou jsem nosila ještě za dob, kdy jsem si myslela, že SUZUKI znamená Zuzanka nějakou cizí-západní, tedy cool, řečí. Nevím, jak se u nás doma octla, ale v té době pro mě měla asi tak stejný význam, jako pro jiné prázdná plechovka od Coca-Coly nebo mikina s Tomem a Jerrym. Jo, tahle strategie vrýt se do paměti už za raného mládí, fakt má něco do sebe.

O seznámení, zkušenostech a prvních vyjížďkách na mojí Suzuki GS 500 z roku 1999 zase někdy příště.